Posezení s paragrafem

Přestože se na českém internetu vyskytuje bezpočet článků, zabývajících se spotřebitelskými kupními smlouvami, reklamacemi a věcmi s tím souvisejícími, vždy se najde otázka, která v těchto článcích řešená není a je složité na ni nalézt konkrétní odpověď (nejste-li právník či osoba v této oblasti se pohybující).

Následující soubor článků by měl poskytovat odpovědi na nejčastější sporné otázky a nejasnosti, které se v souvislosti s kupními smlouvami a reklamacemi mohou vyskytnout.

Pokud přesto narazíte na otázku, na kterou jste zde nenalezli odpověď nebo byste na ni odpověď rádi znali, napište mi.


Tématem prvního článku by mělo být základní vymezení spotřebitele jakožto účastníka kupní smlouvy.


Kdo je tedy spotřebitel?


Směrnice ESD se v názorech na tento pojem a jeho výklad rozcházejí.
Na jedné straně v kauze 361/89 Pinto považoval ESD za spotřebitele rovněž obchodníka (podnikatele), který činil právní úkon, jež nespadá pod jeho profesní či obchodní činnost.

Na straně druhé Rozsudek Evropského soudního dvora (ESD) v kauze Idealservice stanovil, že výklad termínu „spotřebitel“ je nutno vztahovat pouze na fyzické osoby a nerozšířil výklad na ochranu právnických osob. Tento výklad je tzv. výkladem užším.



Co na pojem „spotřebitel“ říká česká legislativa?

Ta definici obsahuje v zákoně o ochraně spotřebitele, která říká, že spotřebitelem pro potřeby tohoto zákona se rozumí „fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami“.
Pojem je zde chápán v širším smyslu, spotřebitelem může být i právnická osoba.
Musí však jít o konečného uživatele a se zbožím nesmí být dále obchodováno v rámci podnikatelské činnosti. Výrobek či služba tedy musí být pořízen pro ryze osobní účely.

S pojmem „spotřebitel“ se setkáváme i v občanském zákoníku , a to v § 52 odst. 3 zákona - „spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“. Zde se opět jedná o širší výklad pojmu spotřebitel.
§ 54a odst. 4 – obsahuje definici spotřebitele jen pro účely smluv o finančních službách uzavíraných na dálku. Spotřebitelem je v tomto případě „fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy o finančních službách uzavírané na dálku nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“ Povšimněte si, že zde je za spotřebitele považována pouze fyzická osoba.

Tolik k výskytu pojmu v judikatuře a výkladu tohoto pojmu. Jak sami vidíte u výkladu ES, jedná se o výklady velice protichůdné, mající mj. za následek nesourodou implementaci těchto směrnic do právních řádů jednotlivých zemí.

Jak poznáme, že se jedná o koncového uživatele a ne o podnikatele?

Z judikatury si dovoluji zmínit 2 zajímavá rozhodnutí Nejvyššího Soudu- 32 Odo 671/2003 a 32 Cdo 1138/2007 – v případě, že se vyskytnou pochybnosti, zda kupující nakupuje/nenakupuje nenakupuje výrobky či využívá/nevyužívá služby za jiným účelem než je podnikání, budeme vycházet z údajů uvedených na kupní smlouvě.
V případě, že je zde kupujícím použit obchodní název firmy a razítko (32 Odo 671/2003), případně IČO (32 Cdo 1138/2007), jedná se o obchodní závazkový vztah dle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku a spotřebitelská ustanovení se zde nepoužijí.